Znak Moravského Krumlova

Krumlovská kytice od Ludvíka Vaculíka

(tento fejeton napsal Ludvík Vaculík po návštěvě knihovny Moravský Krumlov a uveřejnil jej v Lidových novinách ve sloupku Poslední slovo dne 17. března 2009)

Jel jsem do Moravského Krumlova. Vezl mě vnuk Martin, takže jsem se mohl poddávat krajině. Ale den předtím jsem se dověděl, že umřel Pavel Verner. To mi teď překrývalo všecky dojmy. Byl členem Wlastenců, znal jsem ho tedy líp ze zpěvu než z jeho komentářů v Právu. Jednu dobu jsme se bavili tím, že jsme si domluvili téma, o němž v tentýž den napíšeme každý do svých novin. Myslím, že jsme byli pak jediní, kdo oba ty články četli. Já jsem cítil, že teď na této cestě jsem s ním naposledy. I jeho pohledem jsem vnímal poslední pruhy sněhu pod mezemi polí. „Přijde jaro, přijde,“ bývala naše zahajovací píseň. Napadlo mi, co asi Pavel viděl svýma posledníma očima…

Městská knihovna v Moravském Krumlově má ženskou posádku, která umí napínat plachty: pořád něco podniká. Při úvodním pohoštění talířem zabíjačkových mlsů, jsem se ptal, co se ode mne čeká, kolik lidí asi přijde, kolik mají čtenářů a kolik knih… Zdržel jsem se otázky, jestli mají něco od Pavla Vernera.

Zahájení večera mě překvapilo: sólová vystoupení zpěváků ze základní umělecké školy: jedem chlapec, tři ženy. Napadlo mi, že víc než pro obecenstvo má to význam pro ně: jako příležitost, zkušenost. Pradávně mě to dojímalo. Potom mě paní ředitelka Martina Nováková podrobně představila, pak jsem byl já. Můj společník Martin mi potom pravil, že jsem byl výborný, a proč mu nevěřit, že. Krom toho se to dočtu v příštím čísle měsíčníku Krumlovské noviny.

Druhého dne dopoledne měl jsem besedu se studenty. Moje starost: co jim užitečně povědět, k čemu je povzbudit? „Normální a zdravý člověk nepíše,“ pravívám, a pak řeknu, proč jsem začal psát. Počítám vždycky, že někdo z nich už také začal(a) psát. „Život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme,“ pravívám. Člověk se stává tím, čím sám sobě zbývá, když se mu podařilo odmítnout to ostatní. Martin měl to dopoledne volno a já ho požádal, aby našel knihkupectví a koupil nějakého Vernera, dal bych ho knihovně.

Na ten večer přišel starosta Jaroslav Mokrý; to starostové nedělají! Poznal jsem ho potom blíž z Krumlovských novin, jejichž několik čísel mi dali. Pan starosta tam píše úvodníky, které mívají literární tón: „Rozmarné léto“, „Nekonečná bajka“. O problémech města. I tu se potvrzuje, že místní noviny vždycky jsou optimističtější než státní. Tu jsem si všiml i mimořádně podrobné informace o zasedání městského zastupitelstva; některé noviny se bojí mrzutostí. Tu se píše, hlavně o všem příjemném: divadlo, ples, večer u cimbálu s Martinem Hrbáčem, Noc s Andersenem v knihovně, zahradnická výstava…A hodně také o Muchově Slovanské Epopeji: měli tu koncert ke 45. výročí jejího umístění ve zdejším zámku. Přejí si, aby tu zůstala; jsem na jejich straně. Však se podívejme: Praha se o to dílo zajímá z mrzuté povinnosti a nemá je kam vstrčit. Národní kulturní statky nepotřebují koncentraci. V Praze je dost co vidět, na toho Muchu by se šlo víc náhodou. Tu je nepominutelný, loni ho navštívilo skoro osmnáct tisíc lidí.

Krumlov podle Hosákova slovníku vznikl jako burc uf der krumben ouwe – hrad na křivé vodě. V roce 1633 mu Ferdinand II. udělil název Lichtenstein: lidé ho odmítli. A na poděkování jsem dostal krom jiného obrovskou kytici. Obsahuje lilie, chryzantémy, karafiáty a devět domácích klobás, šikovně vpletených. Na některé zahradě měli zabíjačku. Toho Vernera Martin nedostal. Koupím ho a pošlu.