Slovanská epopej

V Moravském Krumlově žiju už víc než třicet roků a tak jsem Epopej opakovaně zhlédl, provázeje své přátele, co se do Krumlova vypravili právě za Epopejí. A tak jsem byl taky svědkem neblahé deportace pláten do Prahy, stěhování provázeného emocionálním zjitřením dosud spíš apatického sedmitisícového maloměsta. A v tom mezičase od přestěhování až k následnému návratu byla plátna v čilém pohybu a odcestovala například až do Japonska. A k tomu se teď váže můj vstup s opravdu bizarní náhodou.
31.března 2017 mi totiž přicestoval z Tokia balík japonského překladu jednoho z mých románů. A když jsem překladateli Kenichi Abemu poděkoval, odepsal mi, že teď právě je v Tokiu vystavena Slovanská epopej a že už ji zhlédlo přes sto tisíc diváků a že na zhlédnutí čekají další dlouhé fronty. Takže z Tokia do Krumlova mi přicestoval balík, a to zrovna v tom samém čase, kdy z Krumlova do Tokia přicestovalo těch dvacet pláten Epopeje (samozřejmě s tím mezipřistáním v Praze).
Co tak fascinovalo japonské diváky, že se jich na Epopej do Národního centra umění v Tokiu vypravilo nakonec víc než půl milionu? Na první pohled velkoformátová velikost, 8x6 m. Ale to samo o sobě by určitě nestačilo. Obrazně řečeno je v těch obrazech zakleta určitá výtvarná magie. Což je vysvětlitelné malířovým záměrem. Alfons Mucha neměl totiž v úmyslu pouze zobrazit historické okamžiky našich národních a slovanských dějin, nýbrž chtěl je v historické apoteóze mytizovat, osudově znehybnět, soustředit se na ně, jak sám říká: v malířské meditaci.
A divácká fascinace Epopejí je taky obdobou Muchovy fascinace, přímo horečné posedlosti slovanskou apoteózou. Secesní portrétista slavné pařížské herečky Sarah Bernhardtové se po návratu z Paříže překvapivě upne právě na vytvoření národní a slovanské apoteózy. V letech 1911 – 1928 se uzavře na zámku Zbiroh a zde na pojízdném lešení přesouvajícím se od jednoho plátna k druhému realizuje svůj tvůrčí sen. Tak intenzivní koncentrace a soustředěná práce má v historii moderního umění jednu nápadnou obdobu. Jako literát ji totiž vidím v práci spisovatele Marcela Prousta, dlouhá léta hermeticky uzavřeného ve svém spisovatelském ateliéru a soustředěného na svá velká literární plátna, svou románovou epopej, tu apoteózu pařížské společnosti v čase Belle Epoque. Ostatně Muchův pařížský ateliér na rue du Val-de-Grace, ateliér, v němž za svého dlouhého pařížského pobytu objevil své malířské vidění světa, nebyl zas tak daleko od spisovatelského ateliéru Marcela Prousta na bulváru Haussmann. Slovanská epopej je nepochybně Muchovo chef-d'oeuvre, mistrovské dílo, do něhož investoval značnou část svého života, veškerý svůj talent a malířskou empirii. Ale jak už osud dokáže být sarkastický, tak když je dokončená Epopej v roce 1928 vystavena v pražském Veletržním paláci, tak v tomtéž roce je v Brně, v rámci Výstavy soudobé kultury, představeno moderní výtvarné umění v tvorbě Bohumila Kubišty, Emila Filly, Františka Kupky a dalších osobností malířské avantgardy. A právě ve srovnání s avantgardou se Slovanská epopej jeví jako retardující a svým malířským typem spadající spíš do 19. století. Přesně tak to bylo tenkrát vysloveno, a toť zajisté pohled výtvarnické historiografie. Ale troufám si tvrdit, že právě a navzdory tomu je o to velkolepější malířská nesmrtelnost Muchovy Slovanské epopeje.
A přece je tu cosi, s čím se nedokážu smířit. A sice Muchova oslava slovanofilství, potažmo slavjanofilství, neboť v jeho centru je kult Ruska. Ten kult měl své obrozenské kořeny a za první republiky i své politické příznivce, například prvého předsedy vlády Československa, Karla Kramáře, tedy pokud jde o carské Rusko. A bolševické Rusko zas uvítali naši levicoví fanatici. A za pozornost stojí, že v Slovanské epopeji je Rusko oslavováno obrazem Zrušení nevolnictví na Rusi v roce 1861, což je prosím rovných osmdesát roků za Patentem o zrušení nevolnictví za Josefa II.
Slavjanofilství byl náš přímo fatální omyl, o čemž svědčí i to, že když jsme se konečně vymanili z objetí ruského „dubiska“, Kreml nás ihned potrestal zařazením do kategorie největších nepřátel Ruska.
A přiznám se, že mi ta apoteóza slavjanofilství cosi připomíná zvláště teď, v čase, kdy Rusko názorně předvádí, jak je nezbytné zaběhnutý slovanský národ přivinout zas zpátky k ruskému dubisku. Totiž ve Slovanské epopeji jeden obraz chybí: chybí tam, představuji si, veliké plátno, ano 8 x 6 metrů, velkolepý obraz, jak se v noci na 21. srpna 1968 na Prahu snáší mračno ruských sarančat. A čerstvě dodávám, že tam chybí ještě další obraz, další rozměrné plátno: jak jeden slovanský národ masakruje druhý slovanský národ, jak Rusové shazují bomby na ukrajinské nemocnice a školy.
Takže dnes přijímám Slovanskou epopej už jen jako západ slunce nad slavjanofilstvím, čarovný soumrak té kdysi tak čarodějné, nebo spíš čarodějnické pohádky.

Jiří Kratochvil